„Řekli byste nám, jak jste tu začínali?“ – jedna z nejčastějších otázek všech našich klientů.

A tak jsme se rozhodli pro vás připravit několikatýdenní sérii Zpátky do minulosti. Odstartujeme povídáním s Mirkou, dnes už vdanou paní (ptát se, kde svatba proběhla je asi zbytečné :-)) a maminkou osmiměsíčního prcka, která náš Statek pamatuje v úplných začátcích.

Jak jsi se Mirko vůbec dostala do Všetic?

Dá se říct, že se Všeticemi jsem spojená od narození – je to už 40 let co moji rodiče ve Všeticích koupili polorozpadlý baráček hned naproti Statku. Hlavně díky zručností mého tatínka se tento baráček změnil v plně obyvatelný domek a my tu tak mohli trávit víkendy a prázdniny. Všetice tedy znám celý svůj život – více než 30 let.

A tvoje cesta přímo na Statek byla jaká?

Přímo na Statek jsem se dostala v červenci 2000 a to v době, kdy se ze Všetic odstěhovali Burdovi, u kterých jsem v 10 letech u koní začínala. Rodičům se moc nelíbilo to, že by mě měli ke koním vozit skoro 15 kilometrů do Krchleb, kam se Burdovi přestěhovali. Nabídli mi ale to, že můžu začít jezdit u Maláků – Statek mám od chalupy doslova pár metrů, tak nebylo co řešit.

A pamatuješ si tvůj první den?

Pamatuju! Přišla jsem do stáje a nikde nikdo. Až po chvíli jsem narazila na správce, který mi prakticky hned řekl, že jdu jako na zavolanou. Ošetřovatelka měla ten den volno, tak jsem se hned zapojila do chodu stáje. Na Statku jsem potom strávila celé prázdniny a bylo jasné, že není cesty zpět. Od té doby jsem tu trávila každou volnou chvíli – rodiče si mě moc neužili, domů jsem chodila jen jíst a spát.

Když už si zmínila koně, zajímalo by mě, jestli tu dnes najdeme aspoň jednoho z těch původních koní, o které jsi se starala tvůj úplně první den na Statku…

No jasně! Třeba Kvíťa – dnes už skoro třicátník, kříženec chladnokrevníka. Boží zvíře, obrovský kůň s vlastní hlavou.

‍

Kvíťu si pamatuju i já v té nejlepší formě a je pravda, že když se rozhodl někam jít, prostě šel…

Jojo, když se kovalo, tak Kvíťovi stačilo to, že na uličce ve stáji uviděl kovadlinu a místo toho, aby se zastavil, šel dál – a zastavit skoro tunu živé váhy prostě nešlo, takže jsem na konci vodítka visela já a třeba další tři lidi, které jsem posbírala cestou. Kvíťu jsme ale stejně nezastavili.

‍

Dovedu si to živě představit, tuším, že párkrát jsem na tom vodítku visela taky. Poslední věc, která by mě dneska zajímá – když jsi tu začínala, jak to tu fungovalo? O svatbách a firemních akcích asi nemohla být v té době vůbec řeč. Předpokládám, že v té době to byla jen rekreační stáj a málokdo by v té době tipoval, jak se Statek za těch 20 let změní…

Jasně, o areálu, který tu dnes stojí nemohla být řeč. Žádný hotel, ani restaurace. Je pravda, že tu fungovala „stará hospoda“, která ale nebyla otevřená pro veřejnost a fungovala jen jako klubovna.

‍

‍

Pamatuju si, že když jsem tu začínala, tak Vláďa (jeden z majitelů Statku) měl čerstvě jezdeckou licenci. Tuším, že v roce 2000 absolvoval i první parkury, takže to už trochu ke sportu směřovalo, ale dá se říct, že šlo stále hlavně o rekreační stáj, žádný z těch koní nebyl vyloženě sportovní. Tehdy ho trénoval Míra Vávra z Chrášťan, dojížděl sem i Honza Pilecký a ta opravdu sportovní éra se rozjela s příchodem Petra Perníčka.

A jak to bylo dál? To si můžete přečíst v příštím díle.

‍